Najčítanejšie Zaujímavosti 

“Už je to 15 rokov, čo Helena Růžičková odišla,” spomína Márie Formáčková

Ale jako by tady pořád byla. Stále se vrací, a to buď z filmového plátna, z televizních obrazovek, ale hlavně ze vzpomínek těch, kteří ji znali. I ke mně se pořád vrací a není den, kdy bych si na ni nevzpomněla.

 

Považuji za dar osudu, že mi ji přivedl do cesty, respektive mě přivedl do její cesty. První rozhovor jsem s ní udělala hned na začátku své novinářské kariéry a pak už jsme se jedna druhé neztratily. Ohromilo mě, jak ke mně byla příjemná, jak přirozeně se chovala a hned mi nabídla tykání. Respektive zavelela: „Budeme si tykat!“ a bylo to. Chvíli mi sice trvalo, než jsem si na to zvykla a opravdu jsem se k tomu důvěrnému oslovení odhodlala, ale pak už mi to šlo samo.

Udělala jsem s ní desítky rozhovorů, pracovala jsem totiž v ženském časopise, který měl tehdy největší náklad ze všech tiskovin, a Helena patřila mezi našimi čtenářkami k nejoblíbenějším umělcům. Bylo to nejen proto, jak vypadala, ale hlavně jaká byla. Mnohokrát jsem konstatovala, že ať řekl o Heleně kdokoliv cokoliv, všechno byla pravda. Byla laskavá, ale uměla být i pěkně ostrá,  chodila světem se srdcem na dlani, ale když se v někom zklamala, uměla ho nemilosrdně ze svého života vyškrtnout. Byla přímá, nazývala věci pravými jmény a jak se říká, servítky si brala málokdy.

Mohla za to její jižanská povaha, kterou zdědila po své srbské mamince, která se jmenovala Dragica, a tatínek si ji kdysi v třicátých letech přivezl z tehdejší Jugoslávie, kde spolu s mnoha dalšími československými odborníky pomáhal budovat nový stát. Helena milovala svou rodnou zem, ale vedle toho nedala dopustit ani na vlast své maminky a celý život byla nejen Češkou, ale i Srbkou, jak často říkala.

Byla jediným dítětem svých rodičů, dlouho na ni čekali a pak se zase několik let strachovali o její život, protože Helena byla neduživé dítě. Proto začala velmi brzy navštěvovat hodiny baletu, což jim doporučil lékař, který tvrdil, že balet by jí mohl pomoci, zesílí jí svaly a celá se zharmonizuje. Stalo se a Helena se zharmonizovala natolik, že si ji jako čtyřletou vybralo pražské Národní divadlo jako talentovanou představitelku dětských rolí v klasických baletech. Ano, Helena se už jako čtyřletá stala členkou Národního divadla, pobírala tam plat, i když smlouvu za ni museli podepsat rodiče.

 

Právě v šatně první české scény začala Helena kouřit. Tehdy ještě antikuřácké boje nevzplály a cigareta patřila k běžným atributům dospělých lidí a umělců zejména. Malé holčičce se to velmi líbilo, a když jí některý z kolegů cigaretu nabídl, neodmítla. Stala se už v předškolním věku praktikující kuřačkou a vzpomínám si, jak mi vyprávěla o svých školních letech, kdy měla cigarety schované v keři v parku na Karlově náměstí, kde chodila do školy, a nemohla se dočkat přestávky, aby do parku rychle vyběhla a zapálila si. Kdo Helenu znal, tak ví, že cigareta k ní neodmyslitelně patřila a dlužno říct, že s kouřením nepřestala ani během své onkologické nemoci. Kdo ví, jak by reagovala na dnešní antikuřácká opatření. Skoro bych se vsadila, že by je ignorovala.

Že Helenu nepřijali na divadelní fakultu, je poměrně známé. Absolvovala gymnázium, poté vyšší školu pro zubní laborantky a po dvou neúspěšných pokusech o vysokou školu se provdala za Jiřího Růžičku, který na její vysněné fakultě už studoval, a když pak šel do angažmá v příbramském divadle, Helena ho následovala. Zaměstnala se v divadle jako osvětlovačka, prý svítila velmi dobře, ale jednou nevydržela s nervy, když se jedna herečka nemohla trefit do role a šla jí to předvést. Režiséra její výkon natolik zaujal, že už Helenu na jevišti nechal a v podstatě ho nikdy neopustila.

 

 

Po nějaké době se Růžičkovi vrátili do Prahy, kde se jim narodil syn Jirka. Manžel začal víc režírovat než hrát a Helena dostala angažmá v Činoherním klubu, kde excelovala v roli hejtmanky v Gogolově Revizorovi. S tímto představením projela svět a ódy na ni pěli divadelní kritici v Londýně i v Paříži. V té době už začala i filmovat a pokračovala v tom až do svého odchodu. Mimochodem, její poslední rolí byla zelinářka ve filmu Zdeňka Trošky Kameňák 2 a práci dokončila jen několik dnů před svou smrtí. Ovšem před filmovou kamerou se ocitla už ve čtyřech letech jako jedno z Kudrnových dětí v Babičce režiséra Františka Čápa.

Helena byla nepřehlédnutelná vším. Jak vypadala, jak se vyjadřovala, jak myslela. Měřila přes 180 centimetrů a jeden čas měla váhu 260 kilogramů. Někteří lidé s oblibou vykládají o tom, jak s ní přišli do restaurace a ona podala číšníkovi jídelní lístek s tím, že si ho objednává kompletně celý. To se opravdu nikdy nestalo a v podstatě to ani není fyzicky možné, aby někdo spořádal na posezení všechna jídla nabízená na jídelním lístku. To by tam musela sedět mnoho a mnoho hodin. A tolik času Helena nikdy neměla. Ona šla z práce do práce, jak říkal její syn Jirka, u nich platila permanentní zaměstnanost. Ne snad, že by byla Helena dietářka, jedla ráda a dost, nicméně její nadváha byl způsobena srdeční vadou, která byla objevena posléze u jejího syna Jirky. Helena si ji nechala odstranit a poté ve velmi krátké dob ztratila sto kilogramů, a to ještě před tím, než onkologicky onemocněla.

Herci si často stěžují, že jsou závislí na druhých. Na režisérech, na vedení divadla, prostě na lidech, kteří jim nabídnou roli. Helena tenhle problém neměla. Když role nebyly,  se svým synem Jirkou si připravovali různé scénky, s nimiž pak vystupovali po celém Československu, po rozpadu státu pak pravidelně organizovala v jednom pražském divadle česko-slovenské večery, kam zvala umělce z obou států a povídala si s nimi. I do filmových scénářů se pustila, takovým jejím dílem je třeba film Trhala fialky dynamitem.

Byla to renesanční bytost, která komukoliv otevřela svůj byt, pomáhala dětem v dětských domovech, ale hlavně hádala z kávové sedliny, zabývala se numerologií, uměla vykládat karty, číst z ruky a plno dalších věcí, jimž říkáme, že patří do sféry mezi nebem a zemí. Něco zvláštního v ní opravdu bylo. Vzpomínám, že jsme jednu z našich společných knih křtili v živém vysílání v jedné komerční televizi a bavili se tam o nastávajících dovolených. Jedna z moderátorek tehdy řekla, jak se těší k moři a Helena jí odpověděla, že ani nikam jezdit nemusí, protože moře bude mít i v Praze. A za pár dní přišla tisíciletá voda, která zaplavila velkou část Prahy, včetně budovy oné televize, byla ponořená až po střechu.

Našich deset společných knih jsme psaly v době, kdy onemocněla rakovinou. Nemohla hrát a psaní pro ni bylo potřebou i zábavou. Denně jsme spolu sedly a sepsaly pár stránek a já na tu dobu nikdy nezapomenu. I když věděla, jak to s ní vypadá, neztrácela humor a bylo to fajn. Do posledních dnů si nikdo z nás, co jsme jí byli blízko, nepřipouštěli, že okamžik loučení se neodvratně přibližuje.

Na konci roku 2003 jsme ještě společně oslavily Vánoce a někdy kolem desáté hodiny na Štědrý večer mě požádala, jestli bych ji neodvezla do nemocnice. Jely jsme po zcela opuštěné dálnici do Plzně, Helena mi po cestě řekla, které písničky by si přála zahrát na pohřbu a kladla mi na srdce, že tam určitě musí zaznít skladba z muzikálu My Fair Lady Chtěla bych tančit jen… Ta byla její zamilovaná.

Pak už přišel jen umělý spánek a po něm 4. ledna 2004 poslední vydechnutí. Její milovanou písničku jí pak při posledním rozloučení zahrál živě na varhany pan dirigent Václav Hybš. Ale i když se s ní tenkrát svět loučil, ona nikdy neodešla. Vzpomenu si na ni každý den. Kdykoliv jsme spolu někam jely a pak nemohly najít místo k parkování, Helena udělala z prstů „boží oko“ (to se spojí ukazováčky a palce obou rukou do kosočtverce) a hned se nějaké místo objevilo. A já to dělám taky tak. Udělám nad volantem „boží oko“ a řeknu: „Heleno, najdi mi nějaké místo,“ a ona mě ještě nikdy nezklamala.

Marie Formáčková

Vaše komentáre

Superbabky odporúčajú nasledujúce články