Dnes je to už dvadsať rokov, keď Helena Rúžičková naposledy tancovala
Na náš poslední rozhovor nikdy nezapomenu. „Podívej se na moje nohy,“ řekla, když odhrnula přikrývku, „žádné otoky, vše jako zamlada, takže z tohoto světa odtančím.“
Jak řekla, tak se stalo. Odtančila se vším vyrovnaná, ještě mi stihla nadiktovat několik svých tajných receptů a názvy skladeb, které chce mít zahrané na pohřbu. Vše jsem si poctivě zapsala, ona to zkontrolovala a díky tomu jsem na nic nezapomněla. Jen mě mrzelo, že neslyší svoji oblíbenou píseň Chtěla bych tančit jen z muzikálu My Fair Lady, jak ji na varhany ve strašnickém krematoriu zahrál dirigent Václav Hybš. To by se jí určitě líbilo.
A možná to slyšela, všichni, kdo ji znali, tak vědí, že věci mezi nebem a zemí jí nebyly cizí, i když ona z toho žádnou vědu nedělala. Měla skvělou paměť, domluvila se několika jazyky a jejím oblíbeným básníkem byl Jaroslav Seifert. „Slyším to, co jiní neslyší, /bosé nohy chodit po plyši… /Prchávaje někdy od lidí, /vidím to, co jiní nevidí.“ Recitovala často a já měla pocit, jako by tahle báseň byla o ní, a ani bych se nedivila. I když se tomu občas lidé diví, muži jí obdivovali, malíři ji malovali a básníci ji opěvovali.
Byla velkorysá, říkávala, že je tkadlena, která tká na několika stavech. A kdo se někdy ocitl u ní doma, tak ví, že tomu tak bylo. V obýváku plném lidí jednomu četla z kávové sedliny, dalšímu počítala budoucnost z numerické tabulky, někdo jiný zase potřeboval instalatéra, další třeba právníka nebo lékaře.
Považuji za velké štěstí, že mě k ní osud přivedl. Byla první slavnou osobností, s níž jsem kdysi jako začínající novinářka dělala rozhovor, od té doby jsme těch rozhovorů udělaly spousty, nakonec jsme spolu napsaly deset knih. Dodala mi i kamarády, které mám dodnes. A hlavně jsem se od ní naučila nelpět na ničem hmotném a nebrat peníze jako hodnotu. „Co vyděláš, tak utrať,“ říkávala a sama to tak dělala. Ostatně její slova, že žádný rubáš nemá kapsy, jsou už legendární.
Vzpomenu si na ni každý den. Hlavně na větu, kterou velmi často opakovala: „Zabývat se minulostí nemá smysl, na té se už nic změnit nedá, zabývat se budoucností je stejně pošetilé, ta ani být nemusí, takže si užívejme přítomnost a nenechejme si ji nikým otrávit.“ Tak to dělejme, Helena přece věděla moc dobře, proč to říká.
Text a foto Márie Formáčková
