Bosé nohy v snehu, alebo sila ducha?
Sedm let žiji v Lázních Jeseník. Opustila jsem pohodlí a blahobyt velkoměsta a dala přednost rodině, přírodě a zdraví. Z Prahy jsem odcházela s invalidním důchodem druhého stupně – hluboké deprese, psychosomatické bolesti těla, hlavně nohou, myšlenky na sebevraždu.
Dnes, kdybych nebyla v důchodu starobním, mohla bych ten invalidní vrátit. Nepomohly mi však žádné nové zázračné pilulky, ani nové technologie. Pomohlo mi to, na čem založil svůj věhlas pan V.Priessnitz, ledová voda, pohyb, příroda. „Skromně tělu, neomezeně duši, jedina cesta ke zdravi“, to byla jeho ústřední myšlenka a ta mne uzdravila.
Dnes je však trend naprosto opačný – vše pro pohodlí těla… a duše? Co to je prosím vás? Vždyť to nejde změřit ani zvážit!
Dnes zvládnu 2 kilometry bosky po sněhu a nenastydnu. Co je bolest nohou nevím. Nebojím se postavit se za sebe, nebojím se říkat nahlas to, co cítím, že je pravda a život mne baví. Prý se tomu říká síla ducha. Nevím. Vím jen, že je to něco, co vám nedá seberychlejší internet. Co nezvládne sebeskvělejší nejmodernější technologie, sebechytřejší umělá inteligence.
Je to to, co člověk musí hledat v sobě sama. Je to zvláštní síla, která se skrývá za našimi zraněními. Za našimi stíny, když se na ně odvážíme podívat a s láskou je přijmout. Je to síla, která nás, každého jednotlivce spojuje s Jednotou. Je to energie, která zaručeně vede ke zdraví a radosti ze života …
Text a foto Dagmar Baránková
