Mohla by som si sadnúť na vaše kolená, mladý pán?
Otravní senioři, přezíraví junioři, to je věčné téma, které existuje po celou historii lidstva. Jen kulisy se mění, ale podstata zůstává.
Každou chvíli někde narazím na výlevy seniora nebo seniorky, jak špatně se k nim někdo z juniorů zachoval a zároveň se ve stejném množství objevují stížnosti z opačné strany. Stesky nemají řešení, podstatné je, abychom se mezi sebou domluvili.
Svého času jsem se velmi často setkávala s herečkou Zitou Kabátovou, která prožila takřka celé dvacáté století a nasbírala v životě spoustu zkušeností, o které se ráda dělila. Napsala jsem s ní několik knih, konkrétně osm, a psaly bychom určitě dál, kdyby v devětadevadesáti letech svět neopustila. Byla skvělá a vycházela dobře s každým, a s juniory zejména. Byla dáma a nedovolila nikomu, aby se k ní tak nechoval.
Velkou lekcí pro mne bylo, když ji jednou přišel navštívit v jejím pokoji v léčebně dlouhodobě nemocných v pražském Motole hudební skladatel Petr Hapka. Když ho uviděla, rozpřáhla náruč, ale pak se zatvářila překvapeně:
„To snad není možné, že ty, vyhlášený gentleman, přicházíš za dámou bez květiny!“ Gentleman Hapka se zarazil, ale ona hned poskytla řešení:
„Můžeš to napravit, tady kousek od nás je květinářství.“
Gentleman Petr Hapka vystřelil a za pár minut se opět objevil ve dveřích, s kyticí nádherných žlutých růží v ruce. Dáma byla nadšená, gentleman spokojený a já to užasle pozorovala.
Vzpomněla jsem si na to nedávno, když mi kamarádka vyprávěla příběh na podoné téma. Má problémy s tlakem, často se jí zatočí hlava, a občas sebou na ulici nebo v dopravním prostředku sekne. Proto si chce pokaždé sednout, aby k tomu nedošlo, protože dámě v určitých letech dá práci postavit se zase do vertikální polohy.
„Představ si, jedu dneska metrem, stoupnu si nad tři mladé kluky, kteří sedí vedle dveří, významně zakašlu a oni nic. Kouknou na mě a hned pak vrátí pohledy na displeje svých telefonů. Tak poklepu tomu, který sedí hned pode mnou, na rameno a zeptám se ho, jestli bych si mu mohla sednout na klín, že se mi točí hlava. Jasně, že se zvedl rychle jako blesk a místo mi uvolnil.“
Zaujalo mě to, protože tohle neurazí, spíš pobaví. Mladý muž by si zcela jistě nepřál cestoval v dopravním prostředku se seniorkou na klíně, a to nejen kvůli věkovému rozdílu, i ta váha by byla problém.
Řekla jsem si, že tohle je přesně o tom, že se vždycky můžeme domluvit a hlavně se nesmíme stydět o pomoc nebo o gentlemanské chování požádat. Až příště pojedu veřejným dopravním prostředkem, udělám to stejně. Jenom nevím, jak se zachovám, až mi některý junior řekne:
„Jen si, babko, klidně sedni, já to vydržím.“ No asi si sednu, jsem přece dáma.
Text Marie Formáčková
Foto Pexels
