Som šťastná celý život, ale dnes najviac. Mám 89 rokov, hovorí herečka Ivanka Devátá
Na tyto narozeniny se dvěma osmičkami se těšila, neboť je bere jako symboly nekonečna a vidí v nich příslib do budoucna.
Její předposlední, tedy osmnáctá kniha, se jmenuje Šťastná za všech okolností, a to je přesné. Ona má opravdu na štěstí talent a ví se to o ní. Jinak by ji tak často nezvali na besedy, a to nejen do knihoven, ale i do divadel, kulturních domů a vlastně kamkoliv. Často mě bere s sebou, protože se známe léta, ostatně v časopise, kde jsem kdysi pracovala, svou spisovatelskou kariéru zahájila. A tak si spolu povídáme a já se na to pokaždé těším, protože ona má vždycky v zásobě nějaké nové historky.
Měla být profesorkou, jak si přáli její rodiče a ona ostatně také. Učila se výborně, s žádným předmětem neměla problémy a na divadelní fakultu se dostala vlastně nedopatřením. Doprovázela tam spolužačku z gymnázia a zaujala. Její tatínek, hudební skladatel a šéfdirigent několika rozhlasových orchestrů Antonín Devátý, z toho radost neměl, dokonce ji dlouho přemlouval, aby přešla na jinou vysokou školu. Ale jí se herectví zalíbilo, od školy až do odchodu do důchodu byla věrná Realistickému, dnes Švandovu divadlu na Smíchově a poté zahájila svou druhou kariéru, kterou považuje dokonce za úspěšnější, než tu hereckou. A to hrála spoustu krásných a velkých rolí.
Ostatně smíchovské divadlo se jí stalo osudem, protože v něm potkala několik lásek a své dva, respektive tři manžele, protože Josefa Vinkláře si vzala dvakrát. Mimochodem dost se jí dotklo, když jeden bulvární list napsal, že právě dva sňatky s Vinklářem považuje za svůj největší životní úspěch. Ona to ale vidí jinak, za svůj úspěch považuje své dva syny, otcem mladšího je Josef Vinklář, staršího Miloš Hlavica, také svá vnoučata, ale hlavně svoji nezávislost a svobodu.
Napsala devatenáct úspěšných knížek, všechny rukou, nikoliv na počítači, a když jsem se jí ptala, jestli jejich počet nechce zaokrouhlit na dvacet, tak mi řekla, že by to zaokrouhlila velice ráda, dokonce má už sedmdesát stránek napsaných, ale bohužel to po sobě nepřečte. A nepřečte to po ní ani nikdo jiný. Připisuje to mrtvici, kterou před časem prodělala, ale zároveň to bere jako svůj odkaz. Třeba se najde nějaký koumák, který její písmo rozluští stejně jako kdysi Bedřich Hrozný klínové písmo nebo Jean-François Champollion hieroglyfy.
A kdybyste jí chtěli popřát, tak mohu prozradit, že ze všeho nejraději má větrníky.
Text a foto Márie Formáčková
