Česká novinárka a spisovateľka Marie Formáčková: Áno, som už seniorka, ale nechcela by som byť mladšia ani o jediný deň!
Pred dvadsiatimi piatimi rokmi sme spolu absolvovali jeden krásny výlet do Dánska, konkrétne do mesta Billund, kde sa vyrába Lego a je tam známy Legoland. Naše ratolesti boli nadšené, ale páčilo sa aj nám dospelým. Bolo to krátko po revolúcii a vidieť Dánsko bolo pre nás veľmi obohacujúce. Teraz sme s Máriou priateľky na facebooku. Určite viete, že je autorkou, alebo spoluautorkou desiatok kníh, najmä životných príbehov mediálne známych osobností. K najobľúbenejším patria knihy, ktoré napísala spolu s Helenou Ružičkovou a so Zitou Kabátovou. Dnes je už seniorka a ako sa cíti?
Ano, už jsem seniorka
Když jsem byla malá holka, nedovedla jsem si představit, že jednou zestárnu. Zabývala jsem se tím hlavně v pubertě, kdy jsem plánovala, že těsně před dvacítkou by bylo nejlepší se s životem rozloučit, protože pak člověka stejně nic pěkného nečeká. Jenomže jak léta přibývala, myšlenek na stáří ubývalo. Studovala jsem, pak pracovala, vdala se, narodily se mi děti. Po dvaadvaceti letech práce v redakci ženského časopisu jsem odešla na volnou nohu a začala psát knížky a ani jsem si nevšimla, že je ze mne seniorka.
Jsem ve věku, kdy bych měla být tak zvaně na zaslouženém odpočinku, ale zatím jsem se k němu ještě nedostala. Zhruba před deseti lety jsem začala učit ve vězení, původně jenom proto, abych přišla mezi lidi, protože psaní je poměrně osamělá činnost a člověk si sprostě potřebuje s někým popovídat. V jedné české věznici asi padesát kilometrů od Prahy jsem začala učit ve středním odborném učilišti jazyky, to znamená češtinu a literaturu, němčinu, ruštinu a občas angličtinu. Mými žáky se stali muži od devatenácti do šedesáti, z různých koutů světa, s různými životními zkušenostmi i intelektuálními schopnostmi.
Nečekala jsem, že společnost zločinců bude tak obohacující a inspirativní. Za mřížemi jsem potkala spoustu životních příběhů a hlavně se dostavil pocit, že tahle práce má smysl. Nejen, že se odsouzení muži – a někteří opravdu na stará kolena – konečně naučí například vyjmenovaná slova nebo velká písmena, ale navíc konečně získají vzdělání a profesi, s níž se mohou život. Mnoho z nich jsem si oblíbila, jsem s nimi v kontaktu i po jejich propuštění na svobodu a žasnu, jak velké procento z nich se konečně probudilo a snaží se žít tak zvaným spořádaným životem.
Je mi jasné, že podobnou práci bych nemohla dělat, kdyby mi bylo dvacet nebo třicet, na to už člověk přece jenom musí mít něco odžito, protože s některými lidmi je dost těžké vyjít. Navíc vůbec nemám pocit, že by mi přibývající léta nějak vadila. Jistě, minisukni už si nekoupím a šaty bez ramínek taky ne, ale je mi to srdečně jedno. Vůbec po ničem takovém netoužím a vlastně jsem se přestala zabývat mnoha hloupostmi, které mě kdysi zaměstnávaly.
V Novém Týnci s Ivo Šmoldasem, Radimem Uzlem, Ivankou Devátou a Andreem Andrei. Byl to opravdu krásný večer, žijí tam pouze příjemní lidé. Jeďte se tam podívat, bude se Vám tam líbit.
Kdybych dnes náhodou vylovila zlatou rybku a ta by mi slíbila vrácení mládí, s poděkováním bych ji hodila do vody zpátky. Nechtěla bych být mladší ani o jeden den, jsem spokojená se vším, co jsem prožila a všechny minulé dny si v sobě nesu jako bohatství, o které mě nikdo nemůže připravit.
Marie Formáčková
