Ako byť šťastný? Životné rady herečky Zity Kabátovej
Hlavne, problémy si pusťte jen po kolená. Tohle tvrdila herečka Zita Kabátová a svým životem pravdivost této své rady bohatě potvrdila. V duševní svěžesti a pohodě se dožila takřka sta let.
Seznámila jsem se s ní úplně náhodou v léčebně pro dlouhodobě nemocné v pražské motolské nemocnici. Na kolečkovém křesle vjela do pokoje, kde jsem byla na návštěvě, a když viděla můj udivený pohled, pronesla: „I vy jste si určitě myslela, že už jsem mrtvá, že?“ Byla to pravda, myslela jsem si to. Zita si pak postěžovala, že o ní dva kluci, asi osmdesátiletí, napsali knihu, ve které je spousta nepravd. Když jim volala, aby jim to vytkla, řekli jí, že kdyby věděli, že je ještě naživu, napsali by knihu s ní, ale ve svém věku už to asi nestihnou.
Tak jsem s ní napsala knihu o jejím životě já a celou dobu jsem obdivovala její skvělou paměť, ale hlavně noblesu a nadhled. Nikoho nepomlouvala, nic ze svého dost těžkého života nepovažovala za mínus. „Vždyť bych dneska neměla o čem mluvit, kdyby mě to nepotkalo,“ říkala.
Poznala jsem ji v jejích čtyřiadevadesáti letech a do té její nedožité stovky jsme spolu napsali osm knih, devátou jsme už bohužel nedokončily. Byly o filmech, které natočila za první republiky, o hercích a herečkách, které potkávala, o Praze jejího dětství a mládí. Žasla jsem, co všechno se vejde do lidského života a jak převratné bylo dvacáté století, které prožila takřka celé. Chodila jsem k ní pravidelně, vždycky jsem se na její vyprávění těšila a jsem ráda, že mi prozradila, čemu vděčí za to, že je pořád na světě ráda a těší se na každý nový den.
„Když jsem byla malá, chodila jsem s tatíčkem, který se jako architekt staral o pražské památky, po Malé Straně. Kdykoliv jsem si mu na něco postěžovala, tak mi řekl, že všechny problémy si mám pouštět jenom ke kolenům, v žádném případě výš. Hlavně ne k srdci, protože to by mohlo bolet. Tak jsem to tak dělala. Ostatní si o mně možná mysleli, že jsem lehkomyslná, ale já byla díky tomu celý život šťastná.“
Samozřejmě mě zajímalo, jak se ale člověk naučí, aby starosti, problémy a smutky zastavil právě u kolen, a ona mi prozradila jednoduchou metodu: „Prostě si představ, že jsi pták a díváš se na svět z velké výšky. Vidíš, jak jsou na tom lidé v některých částech světa zle, jak nemají pitnou vodu, těžko seženou něco do úst a často jim chybí i střecha nad hlavou. Tak si řekni, že tobě je vlastně dobře a nepříjemnost tě potkala jenom proto, aby ses mohla trénovat.
Od té doby to tak dělám. Když mě někdo naštve nebo urazí, hned si na ni vzpomenu a žádný vztek nebo špatná nálada se nedostaví. Zrovna dneska se mi rada Zity Kabátové hodila. Jela jsem v tramvaji a postavila se ke dveřím, protože jsem jela jen dvě stanice. Na té první do mě vystupující muž neurvale strčil a ještě se obořil: „Proč tady překážíte?“ – „Protože jsem se těšila, až se mě dotknete,“ odpověděla jsem mu. Jeho jsem překvapila, ostatní cestující pobavila, a kdyby tam jela Zita Kabátová, možná by zareagovala podobně.
Text a foto Márie Formáčková
