Sedel som s celebritami, podnikateľmi, či politikmi známymi po celom svete, ale nič sa nevyrovná jedinej minúte ticha s otcom a koláčom od mamy
Dlouhé roky jsem ho zavrhoval. On mne přehlížel. Marnotratný syn se vydal do světa dokázat si, že je silnější než táta. Zádumčivý otec budoval své království bez syna, aby zjistil, že žádný z udatných bojovníků se nevyrovná vzpomínkám na první kroky syna.
Tak prostá je křivka našich životů. Věřil jsem, že mohu umřít, aniž bych ho pochopil v jeho prázdnotě. A on, že může umřít, aniž by mi řekl, že ho naplňuje láska ke mě.
Poslední roky sleduji tu společenskou propast „západu“. Kolik otců se věnuje hromadění matérie a zapomíná na lásku. Sleduju na „východě“, jak moc se snaha autorizovat pozici otce proměnila v bezduchý respekt bez něhy.
Zpočátku jsem si myslel, že když se vydám na cesty a odmítnu materialismus, budu lepším člověkem než můj otec. Probuzení přišlo náhle v nečekané podobě. Došlo mi, že samotným problémem není materie, ale PŘIPOUTANOST k materialismu. Penězům. Hmotě.
Že otcové mnohdy nechybují ve svých snahách o svůj či náš lepší život. Ale v připoutanosti k ulovené zvěři, nikoliv k narozeným potomkům.
Že závist, pohrdání a hodnocení druhých („daří se jim moc / málo“?) je častěji projevem vlastní připoutanosti k hmotě a strachu z toho, že na tom může být někdo líp nežli já, ačkoliv mé vlastní ego mi napovídá: jsi TO TY ten lepší tady…Jaká to paseka a omyl, šíře nevědomí v naší společnosti.
Tolik otců v naší zemi nás učí opravdovosti života a přitom zapomínají na opravdovost svých nedokonalostí. To, co je dělá skutečnými, považují za projev nedostatku.
Táta mě naučil disciplíně ducha tam, kde matka mi řekla, že duše je láskyplná. (Má kniha o lásce je násilím obřadu slov)
Táta mě naučil nebát se výzev života, kde matka mi řekla, že život je i o pohlazení. (Dítě, ač roste a praská v kostech, prahne po polibku)
Táta mě naučil mít úctu k naší historii a národu, kde matka mi řekla, že každá bytost tu má své místo. (Přijmi druhé, buď však hrdý na to, kdo jsi)
Jedině táta přinesl domů ze světa ta nejkrásnější jablka, z kterých jedině matka upekla lahodný koláč.
Kdybych mohl mít jediné přání pro naši zemi, tak by to nebyli lepší politici.
Byli by to lepší otcové a matky v nás.
Protože co jiného je parlament než jen odrazem posezení rodin doma u stolu.
Začínejme tam, kde předci ustali. Nosme s pokorou dřeva do krbu, který z potu tváře postavili naši dědové a babičky. A vzpomínejme, neboť i příběh našich otců a matek je modlitbou, kterou tvoříme přítomnost.
Co vy na to?
S úctou k našemu vnitřnímu bohatství,
Tomáš Lukavec
